Nejasná budoucnost po listopadu 1989

Počátkem osmdesátých let se staly dvě významné události. Tou první byla stavba Modřanského zdymadla, na kterou pražská paroplavba čekala už bezmála půlstoletí. Byla tak konečně odstraněna zmíněná Modřanská úžina, kvůli níž pražské parníky při nízké vodě nemohly plout nad Chuchli. V sedmdesátých letech dokonce v dobách těchto „výluk“ začínaly svou plavbu až na Zbraslavi poté, co cestující z Prahy přivezly autobusy náhradní dopravy. Po dobu stavby tohoto zdymadla v letech 1982-1984 pluly parníky na posílené lince do Roztok. Měla být otevřena i linka do Nelahozevsi, která ale nakonec realizována nebyla.

Druhou, neméně podstatnou událostí byla koupě nových klimatizovaných lodí typu BIFA III. z loděnice v Berlíně-Köpenicku. Ty představovaly novou generaci vltavských osobních lodí a tvoří dodnes důležitou součást lodního parku.

Největšími loděmi pražské osobní lodní dopravy zůstávaly ale stále poslední čtyři kolesové parníky. Na nich se ovšem objevovaly postupně od roku 1986 stálé problémy zásadní povahy. Do roku 1990 byly všechny parníky odstaveny a provoz nadále závisel jen na motorových lodích.

Politické a společenské změny z listopadu 1989 se na stavu pražské paroplavby projevily asi s ročním zpožděním. Tento stav na sklonku příštího roku 1990, s devíti motorovými loděmi a čtveřicí mimo provoz postavených parníků nebyl právě radostný. Ředitelem osobní lodní dopravy byl tehdy zvolen ing. Zdeněk Vitouš. Nové vedení podniku stálo před nesnadnými úkoly a nejasnou budoucností.