Stagnace lodní dopravy

V šedesátých letech se uskutečnilo několik experimentálních programů. Tehdejší DP-OLD provozoval poprvé projížďky centrem Prahy z přístaviště u Čechova mostu a rovněž obnovil plavby do Mělníka, které se plují i dnes, a Pikovic. Žádný z těchto programů se však dlouhodobě neudržel, konkrétně plavby z Davle do Pikovic byly provozovány jen od května do srpna 1966 a nebyly už nikdy obnoveny. Do Mělníka pluly parníky naposled v roce 1969 a ve stejné době byly zastaveny i projížďky centrem Prahy.

Sortiment plaveb pražské osobní lodní dopravy se postupně omezil na tradiční celodenní výlety na Slapy (jako se pluje v současnosti), kam odplouval parník vždy v 8.00 a 9.00, o víkendech zpočátku ještě v 10.00. Na těchto linkách pluly převážně parníky VLTAVA a LABE a o víkendech i „saloňáky“ DĚVÍN nebo VYŠEHRAD. Motorové lodě pluly na lince do Troje, Roztok a na hodinových plavbách k Barrandovu. Vzrůstal postupně podíl tzv. charterových plaveb, tedy zvláštních jízd pro uzavřené skupiny na objednávku, které byly tehdy velice levné, vždyť pronájem velkého kolesového salonního parníku stál v roce 1986 pouze 400 Kčs za hodinu. Ročně tehdy přepravoval DP-OLD asi 300-400 tisíc cestujících.

Je možné konstatovat, že podobná stagnace postihla výrazně také ostatní provozy osobní lodní dopravy v Čechách. Souvisela samozřejmě především se změnou orientace rekreace obyvatel. Místo výletů za hranice Prahy si Pražané pořídili chaty a chalupy, tato vlna se projevila od šedesátých let zcela nebývalým způsobem. Došlo k obrovskému rozvoji individuální automobilové dopravy. Parníky proto postupně přestaly být masově využívaným prostředkem rekreační dopravy.

Přesto se zdá, že na osobní lodní dopravu v Čechách měla určitý negativní vliv i delimitace osobní lodní dopravy na drobné provozovatele provedená v roce 1961, neboť vedení podniků, do nichž se jednotlivé provozy dostaly plavbě hlouběji nerozumělo a byla pro ně spíše přítěží. Také opravárenské základny některých provozů byly více než skromné. Menší provozovatelé jistě lépe znali místní podmínky a mohli také ztrátovou osobní lodní dopravu financovat ze svých jiných činností, v praxi se tyto výhody ale ukázaly být často jen zdánlivými. Křížové financování ostatně dále zamlžovalo toky příjmů a znemožňovalo stanovení úplných nákladů.

Pražská paroplavba prováděla dále drobné opravy svých lodí v loděnici na Smíchově. V sedmdesátých letech to byly poměrně rozsáhlé rekonstrukce, mezi něž patřila výstavba palubních salonů na dvou parnících LABE (II.) a VYŠEHRAD (III.). V této době se také prováděla přestavba kotlů parníků na topení kapalnými palivy. První zmínky o možnosti takových rekonstrukcí "v rámci mechanizace“ najdeme už v provozních zprávách vedení DP-OLD v roce 1966. Prakticky došlo k těmto přestavbám na třech parnících.