Územní rozmach paroplavby

V dalších letech započal nebývalý územní rozmach PPS. Zatímco dříve provozovala PPS osobní lodní dopravu převážně jen mezi Prahou a Štěchovicemi, doplněnou v letech 1902-1915 o provoz na trati Praha-Klecany-Mělník, po roce 1921 došlo k otevření nových linek. Znovu byla obnovena trať do Mělníka a parníky PPS vypluly i na Labe mezi Mělníkem a Litoměřicemi. Na lince z Prahy do Mělníka byl opět nasazen převážně velký kolesový parník MĚLNÍK (bývalý FRANTIŠEK JOSEF) a na Labi mezi Mělníkem a Litoměřicemi pluly především tzv. „malé kolovky“ MODŘANY a JAROV. V Litoměřicích navazovala trať pražské paroplavby na linku SBDG, která tradičně toto město spojovala se saskou metropolí Drážďany, s Mühlberkem na pomezí Pruska a v některých sezónách i s Torgavou a Dessau.

Ovšem linka na Labi se ukázala jako ztrátová, a PPS se ji proto rozhodla už v srpnu 1922 zrušit. Protože československý stát měl zájem na jejím zachování, byla tato trať v roce 1923 provozována na státní účet, prostřednictvím Čs. plavebního úřadu, který pro tento účel zřídil tzv. „Správu provozu státní paroplavby na Vltavě a Labi“. Na labskou linku, prodlouženou z Litoměřic přes Mělník až na střední Labe do Neratovic, stát nasadil své parníky ŠTEFÁNIK a SOKOL, které byly podobného typu jako pražské „malé kolovky“ a jistě komfortnější. Vedle nich zde plul ve státním pronájmu inspekční kolesový parník, pronajatý od stavební firmy Nejedlý, Řehák a spol., který byl pro účely této služby přejmenován ve vlasteneckém duchu na LEV.

Státní paroplavba nechce sledovati výdělečných cílů, nýbrž stanoví své tarify tak, aby jízda mezi konečnými stanicemi (Neratovice a Litoměřice) nebyla dražší železnice. Tím docíleno, že poplatky mezi jednotlivými mezistanicemi staly se lacinější dráhy as o 20 %, neboť provozní trať po vodě jest následkem zákrutů toku značně delší souběžných tratí železničních po obou březích. Stálým vzrůstem dopravy zavazadel i širokým zájmem objevivším se o lodní rychlodopravu zboží vůbec, stala se akutní i otázka rozšíření osobní paroplavby v nákladový provoz na trati Praha-Litoměřice. V této stanici pak přejímá veškeré zboží po vodě jdoucí Sasko-česká paroplavba na vlastní osobní parníky pro trať Litoměřice-Zemská hranice. V opačném směru předává pak Sasko-česká paroplavba veškeré pod Litoměřicemi naložené zboží v Litoměřicích na remorkér Státní paroplavby pro jízdu ku Praze. Parník tento jezdí tedy obden mezi Prahou a Litoměřicemi, resp. Děčínem. V podružných stanicích používá se přístavních můstků Pražské paroplavební společnosti na trati Praha-Mělník a Sasko-české paroplavby v trati Litoměřice-Zemská hranice, při čemž vyúčtování zboží děje se pokladníkem na lodi přímo.

(Plavební ročenka 1924)

Provoz státní paroplavby se ale zdál být drahý a nájemné soukromého parníku LEV příliš vysoké. Proto byla v dalším roce 1924 osobní a malonákladová doprava na Labi předána zpět do provozu PPS. Na tento provoz byl poskytován státem nezdanitelný „režijní příspěvek“, tedy subvence. PPS se zavázala po pět let provozovat linku na Labi mezi Litoměřicemi a Neratovicemi. Na základě státních dotací ji provozovala i dále, později prodlouženou do Jiřic u Kostelce nad Labem, až do poloviny třicátých let. Ne všude na trati byly ale odpovídající přístavní můstky a cestující museli ve většině průběžných stanic vystupovat přes lodní lávku přímo na břeh.

Na trati do Štěchovic se jezdilo po 239 dní až do cílové stanice, vlivem malých vodních stavů 10 dní jen do Davle, 4 dni do Vraného. Na Labi PPS provozovala dvakrát týdně pokusnou nákladní plavbu mezi Neratovicemi a Děčínem. Bylo přepraveno celkem 495 t zboží. S jakým úspěchem se tato nákladní doprava nadále setkala, nevíme, ale je jisté, že ji PPS neprovozovala po delší dobu.