Stojaté parní stroje

U vrtulových parníků bylo s výhodou použito jiného typu strojů zvaných stojaté. Ty měly vždy kulisu i křižák, ale jejich válce byly umístěny nad poháněnou hřídelí. Stroje byly rychloběžné a dobře se hodily k pohonu vrtulí. Válce byly slity v jediný blok a spočívaly na svislém dutém rámu, který sloužil i pro křižákové vedení a na kterém byl umístěn i kondenzátor. Výstředníky prostřednictvím kulisy ovládaly šoupátka a byly umístěny na hlavním hřídeli mezi válci. Počet válců byl rozdílný, u osobních parníků býval jeden nebo dva, u větších i tři, v případě více válců obvykle sdružených, s dvojnásobnou, resp. trojnásobnou expanzí.

Výhodou takových strojů byla tedy kompaktnost a malá hmotnost. Díky malé půdorysné ploše nebylo problémem umístit do strojovny malých parníků i dva takové stroje k pohonu dvouvrtulových parníků (např. LIBUŠE, ŠÁRKA či JITKA). Tyto parní stroje obvykle neměly kondenzaci, pára se vypouštěla do komína. Ovšem nebylo to zcela pravidlem, například parní stroje větších vrtulových parníků SLAVOJ a ZÁBOJ měly vstřikovou kondenzaci podobně jako kolesové parníky. Zpravidla se ale neužívalo vakuové pumpy.

Ani žádný stojatý parní stroj se u nás v provozu nedochoval, dva existují jako veřejnosti nepřístupné exponáty, první z nich v depozitáři Národního technického muzea a druhý v soukromé sbírce. V zahraničí jsou jich v provozu desítky. Najdeme je na bývalém převozním parníku WEHLEN-BASTEI v Bad Schandau, na parníku SACHSENWALD v Pirně a na mnoha dalších.