Menší kolesové parníky

Zatímco velké kolesové parníky byly pořizovány převážně plánovitě, v případě kolesových parníků menších se jednalo pouze o koupě výjimečné. V lodním parku PPS tyto malé kolesové lodě nikdy netvořily nosný podíl. Je tomu tak snad i proto, že jako menší lodě sloužily zpravidla vrtulové parníky, od třicátých let 20. století pak výhradně vrtulové motorové lodě.

Přesto byl menší kolesový parník objednán již jako třetí loď PPS. Asi po patnácti letech provozu dvou velkých parníků PRAHA (I.) a VYŠEHRAD (I.) objednala Společnost v loděnici PAS v Praze menší parník a strojírna jej dokončila v červnu 1882. Nová loď, vybavená tehdy u nás neobvyklou zadokolesovou propulsí, dostala jméno STEPHANIE. Na rozdíl od velkých kolesových parníků byla v karlínské loděnici dokončena, smontována a na Smíchov dopravena protažením skrze vorové propustě pražských jezů. Zkoušky nového parníku na Smíchově však neproběhly k plné spokojenosti provozovatele, neboť:

(5.7.1882) Parník, vystavěný podle nové soustavy americké, ve vlasti naší dosud nezavedené, se kolébal na všecky strany a nemohl ani z místa. (...) Činil pravé divy. Narazil při větším větru na prám nebo na břeh tak, že předek byl na suchu, kdežto zadek ve Vltavě se potápěl. Konstatovalo se, že parníku nelze k řádné jízdě upotřebiti, a proto jej společnost také zamítla.

(Národní listy č 183/82)

Byly provedeny zkušební plavby, při nichž se 19. června plulo až do Davle. Parní stroj umístěný na zádi lodi byl v zájmu zlepšení podélné stability a manévrovatelnosti přemístěn do střední části trupu. Nakonec parník PPS skutečně odmítla převzít a PAS vrátila složenou zálohu 7 500 zl. bez námitek zpět. Loděnice parník poněkud upravila a nabídla jej firmě Parrau a syn. Ani tato koupě se však neuskutečnila.

Loděnice potom parník přestavěla na bočnokolesový, prodloužila jej na 32 m a přejmenovala na VLTAVA (I.). V roce 1885 jej získala fa Goldmann s podmínkou, že loď nebude nasazena na Vltavě nad Prahou. Goldmann proto zorganizoval provoz na trati Praha-Litoměřice, kde byla v té době konečná stanice parníků drážďanské SBDG. Plavby byly zahájeny dne 23. května 1885, ale VLTAVA mohla plout z Karlína jenom za příznivých vodních stavů, jinak jezdila mezi Litoměřicemi a Mělníkem. Roku 1889 Goldmann prodal parník spolu s ostatními svými loděmi PPS. Ta převzala i závazek splácet zbývající část ceny PAS. Na linkách Společnosti se ale parník neosvědčil a ze všech lodí jezdil nejméně. Vykonal pouze 36 plaveb do Chuchle, 13 do Braníka a po jedné do Zbraslavi, Davle a Štěchovic. Proto jej PPS před příští plavební sezónou prodala do Vratislavi za 9 400 zl. Parník se v Polsku jmenoval ODER a jeho další osud není znám, dosloužil zřejmě ve 30. letech 20. století.

V roce 1882, po odmítnutí parníku STEPHANIE, hledala PPS další možnosti získání menšího kolesového parníku. Nakonec se obrátila na drážďanskou loděnici SDMBA („Sächsische Dampf- und Maschinenbauanstalt Dresden“) s objednávkou dvou stejných parníků střední velikosti, jejichž celková cena měla činit 67 000 marek. Loděnice provedla stavbu v termínu tří měsíců, lodě byly v dílech převezeny ke smontování na Smíchov a tam stavba dokončena. STEFANIE byla uvedena do provozu dne 21. května, sesterská loď RUDOLF 19. 6. 1883.

Uspořádání těchto parníků, které setrvaly v provozu pražské paroplavby velmi dlouho a byly přezdívány „malé kolovky“, bylo odlišné od velkých kolesových parníků. Lodě měly pouze poloviční boční výšku a salony pouze polozapuštěné. V prostoru mezi kolesnicemi bylo kormidelní stanoviště, zpočátku nekryté, a kolem něj zůstala malá horní paluba přístupná cestujícím. Jako nástupní prostor sloužily zadní části kolesnic, vybavené nástavcem ve standardní výšce kolem 2,3 m. V přední části trupu byl salon II třídy, v části zadní salon I. třídy. Lodě měly pevné dřevěné lopaty a kývavé dvojčité parní stroje. Oba nové parníky PPS nasadila na linkách do Zbraslavi a Vraného, v pozdějších letech pluly na nejrůznějších tratích, rovněž na Labi mezi Mělníkem a Litoměřicemi. PPS tyto praktické parníky také pronajímala k nejrůznějším účelům, například v roce 1913 plul parník STEFANIE pro obec pražskou, sloužil k údržbě náplavek a vlečení lodí s pískem.

Oba parníky v průběhu své dlouholeté služby několikrát změnily jména a v roce 1937 prošly rozsáhlou rekonstrukcí, při které byly upraveny salony a zvětšena okna. Několikrát dostaly i nové kotle. Parník STEFANIE sloužil u PPS až do roku 1955, naposledy pod jménem PIONÝR (I.). Pak byl prodán firmě „Vodohospodářská stavební obnova“ v Ústí nad Labem, pro kterou jezdil jako vlečný ještě několik let, patrně do roku 1957. Bývalý parník RUDOLF, jehož poslední pražské jméno bylo VRANÉ prodali v roce 1948 na Vranovskou přehradu, kde sloužil pod jménem MÍR jako jediný kolesový parník na Moravě na trati mezi Vranovem a hradem Bítov, resp. osadou Farářka pod jménem MÍR, a to až do roku 1959. Potom byl z provozu vyřazen a sešrotován.

Ostatní parníky tohoto typu pluly u PPS jen příležitostně a v pronájmu. V roce 1902 to byly drážďanské parníky SBDG BLASEWITZ a LOSCHWITZ, určené pro službu v příměstské dopravě na trati Drážďany – Pillnitz. Sesterské lodě dlouhé 37 m, s trupem širokým 3,90 m postavila loděnice v Blasewitz v roce 1888. Jejich compoudní parní stroje z roku 1881 pracovaly s tlakem 5,5 atm a dávaly výkon 80 ki. PPS si je pronajala v roce 1902 vzhledem k zahájení provozu na nové trati mezi Prahou a Klecany. Tyto na svou dobu moderní parníky, v Drážďanech pro své salony s velkými okny příznačně nazývané „salonger“, jezdily v Praze jenom v jediném roce 1902. Vedle německých jmen nesly rovněž pěkná, i když poněkud komická jména česká, nadepsaná na horní části kolesnic, „BLAŽENEC“ a „LUŽKEC“. Drážďanská SBDG měla pravděpodobně zájem tyto poměrně malé parníky prodat, ale nakonec k tomu nedošlo, snad se zdály PPS příliš drahé. A tak se 1903 vrátily do Drážďan, prošly rozsáhlou modernizací v loděnici Laubegast a v roce 1906 byly prodány společnosti AG Meyer působící na horní Veseře mezi Hammeln a Hannoversch Münden. Tam jezdily pod jmény KAISER FRIEDRICH a GRAF MOLTKE až do druhé světové války, během níž byly zničeny při válečném nasazení na Visle.

Další menší kolesovou lodí, která částečně zasáhla do provozu PPS, byl 39 m dlouhý a přes kolesnice 7 m široký luxusní parník pro 100 osob ŠTEFÁNIK. Postavila jej v roce 1895 loděnice „Rakouské severozápadní paroplavební společnosti“ ÖNWDG v Drážďanech pod jménem NORDWEST. Parník byl původně určen pro inspekční plavby vlastní firmy. O čtyři roky později jej koupil stát pro potřebu „Komise pro kanalizování řek Vltavy a Labe v Čechách“, u níž sloužil až do rozpadu rakouské monarchie pod jménem MARIE VALERIE a v letech 1901 a 1907 se na něm plavil i císař František Josef I. Po roce 1918 převzal parník československý stát, který jej přejmenoval na ŠTEFÁNIK a dal k užívání nové organizaci Československý plavební úřad. Od tohoto podniku si PPS parník občas pronajímala. Stát jej v roce 1923 používal i pro osobní plavbu ve vlastní režii jako „Státní paroplavba na Vltavě a Labi“. V roce 1952 byl parník převeden do správy ČSPL. Ta jej hodlala provozovat na malém Labi nad Kolínem, z těchto plánů ale sešlo a parník byl sešrotován. Jeho strojní zařízení bylo použito při rekonstrukci parníku MORAVA v zimě 1953/54 v Českých loděnicích v Praze-Libni.

Podobné osudy měl i služební parník pražského c.k. místodržitelství, nazvaný původně STATTHALTEREI I., který postavila strojírna PAS v roce 1898. Byl dlouhý 24 m, široký 3,55 m (přes kolesnice 6,8 m) a jeho parní stroj měl výkon 65 ki. Po vzniku čsl.státu jezdil pod jménem SOKOL jako služební loď Čsl. plavebního úřadu. Byl to malý ale účelný parník pro 70 osob s prostorově úsporným řešením strojovny a kotelny. Také ten si PPS pronajímala, převážně pro plavby na Labi, ale později plul i na Vltavě nad Prahou. Za druhé světové války byl zabrán německou armádou a na Visle potopen.

Tím je možno kapitolu o tomto u nás poměrně málo zastoupeném typu plavidel uzavřít s tím, že žádný takový osobní parník se u nás ani v sousedním Německu či Rakousku v provozu nezachoval. Těleso konstrukčně poněkud obdobného ale vlečného parníku A. LANNA 1, postaveného 1890 v loděnici ÖNWDG v Drážďanech, existuje stále v přístavu Praha-Holešovice a jeho torzo stále marně čeká na záchranu, která je již však bohužel v současné době už obtížně realizovatelná.